Pro pochopení řady klíčových událostí v Malazské knize padlých je nutno si uvědomit zásadní rozdíl mezi pojmy smrt a zničení, neboť to v tomto světe nejsou v žádném případě synonyma. Ačkoliv běžní lidé zpravidla také „běžně“ umírají, jak příslušníci starších ras, tak většina mocných lidských i nelidských bytostí jsou nejen imunní vůči stáří, ale ani je nelze zabít v obvyklém smyslu toho slova. Smrtí těla totiž jejich existence zdaleka nekončí, mohou ascendovat, přeměnit se, znovu se narodit, stát se nemrtvými a mnoho dalších věcí. Celkově se dá říct, že pokud bylo něco nebezpečné před smrtí, je dost slušná šance, že to bude nebezpečné i po ní, jen v jiné formě - a často ještě silnější než byla ta původní.

V tomto faktu se skrývá klíč k porozumění řady událostí nebo činů, které mohou nezkušenému čtenáři připadat nepochopitelné, až nelogické. Například různé magické poutání mnohdy velmi nebezpečných tvorů nebo jejich zavírání do azathů působí při „konvenčním pohledu na smrt“ podivně, protože se nabízí otázka, proč takové rovnou nezabijí. Jenže to u mnohých není jednak vůbec snadné, ale hlavně zabitím se problémy s dotyčným nejen nevyřeší, ale často spíš vzrostou. Proto je z taktického hlediska mnohdy výhodnější mocného nepřítele pouze uvěznit a „zneschopnit,“ i s rizikem, že ho třeba za pár stovek let někdo omylem osvobodí, než se ho pokoušet zabít a čelit bezprostředním následkům případného úspěchu.

Život zkrátka ve světě MKP připomíná spíše energii, která nemizí, ale přechází do nových podob a smrt je pouhým „katalyzátorem.“ Přičemž skutečně nějakou energii zničit je mnohonásobně obtížnější a občas zřejmě zcela nemožné.